Hip hopová planeta, díl první

hip hopová planetaHistorie hip hopu sahá mnohem dál, než mnozí z vás tuší. Hip hop jako takový nevznikl přímo v New Yorkském Bronxu. Základy sahají mnohem, mnohem dál a předzvěst hip hopu najdete v hudbě jazzových velikánů, jakými byli například Louis Armstrong či Edgar „Eddie“ Jefferson. Samotné kořeny je možné nalézt už v africké hudbě. Tento článek původně vyšel v magazínu National Geographic a v anglické verzi je volně dostupný na webu. Autorem je James McBride, o český překlad se postarala Leia. První díl pojednává o prvním setkání autora s touto kulturou. V dalších dílech se dočtete podrobnosti o historii a kořenech hip hopu. Zkuste se přenést přes délku textu a slibuji, že nebudete litovat.

Autorem následujícího textu je James McBride

Ať už soudíte podle Jižního Bronxu v New Yorku nebo vesnic v západní Africe, hip-hop se stal hlasem generace, která chce být vyslyšena.

Takto vypadá má noční můra: Moje dcera si přivede domů kluka a prohlásí: „Táto, budeme se brát.“ A on je rapper, s pusou plnou zlatých zubů, šátkem na hlavě. Svaly mu div nevyskočí z kůže a chová se jako gangster. A pak se ta noční můra ještě zhorší, protože než si to vůbec stačím uvědomit, slyším cupitání malých nožiček jejich dětí, prohánějíc se mým obývákem, prohánějíc se mým životem, zatímco mě stahují ke dnu za doprovodu mé vlastní přetvářky. Protože když jsem byl mladý, byl jsem úplně stejný pitomec, poslouchal jsem si svou vlastní hudbu, svůj vlastní styl. Takže mi nezbývá než proklínat den, kdy jsem uviděl jeho tvář, která byla jako odraz té mé, a litovat dne, kdy jsem slyšel jeho jméno, protože si k mé vlastní hrůze uvědomuji, že ten rap – hudba, která se zdá naprosto nemelodická, nesmyslná, bez hudebních nástrojů, rýmů či souladu, hudba bez začátku, konce, nebo prostředku, hudba, která vlastně ani nezní jako hudba – vládne světem. Teď už to není můj svět. Jeho to jeho svět, A já v něm žiju. Žiju na hip-hopové planetě.

Přehlížení

Vzpomínám si, když jsem poprvé slyšel rap. Stál jsem v kuchyni na nějaké párty v Harlemu. Byl rok 1980. Jeden můj kamarád, Bill, vrazil nějakému chlápkovi, kterého vůbec neznal, do obličeje a to přímo přede mnou. Nemůžu si vzpomenout, proč. Bill byl můj spolužák a prostě měl v tu chvíli asi zkrat. Problém byl, že ten chlap, kterému vrazil, byl vážně obr, týpek s šátkem na hlavě, co si přišel zapařit s dalšími třemi kamarády, a podle toho, jak se všichni tvářili, rozhodně neměli v plánu vzpomínat v blízké budoucnosti na Martina Luthera Kinga.

V místnosti nebyli žádní běloši, i když se přiznám, že v tu chvíli jsem si přál, aby tam byli, i kdyby jen proto, abych tak nevyčníval, jak mi tvář zbledla strachem. Všichni jsme byli černí nebo latinoameričtí studenti, kteří měli za chvíli promovat na Kolumbijské univerzitě z novinářství a věděli jsme všechna proč, kdy, kde, kdo a jak, které se amerického novinářství týkaly. Ale ti praví vypravěči o životě v Americe pocházeli z toho světa, ze kterého pocházel chlápek, kterému Bill právě vrazil. Bydleli méně než míli od nás, v Jižním Bronxu. Neměli žádné zkušenosti s novinařinou. Neměli žádné peníze, ani důvěryhodnost. Co ale rozhodně měli, byl talent.

Ještě předtím ten večer, někdo hodil na pult desku – mí spolužáci začali vyvádět na parketu, výskajíc rozkoší, zatímco já, milovník jazzu, jsem se choulil v rohu. Znělo mi to, jako by deska byla poškrábaná. Byl to remix starého hitu „Good Times“ a pořád dokola se tam opakovaly ty samé čtyři tóny. A do toho jakési děcko vyřvávalo rýmy o tom, že je nejlepší DJ na světě. Jmenovalo se to „Rapper’s Delight“ (viz youtube). Pomyslel jsem si, že je to ta nejsměšnější věc, jakou jsem kdy slyšel. Bylo to dokonce směšnější než Bill, který vrazil tomu chlápkovi.

Bill ten večer přežil, ale já v mnohém ne. Dalších 26 let jsem tu hudbu přecházel stylem, jako překračujete prasklinu na chodníku. Slýchával jsem ji dunět z aut a ulic od Paříže k Abidjanu, ale nikdy jsem ji neposlouchal. Hřměla z jukeboxů od Johanessburgu po Osaku, ale já předstíral, že ji neslyším. Musel jsem kolem rohu St. Jamese a Fulton street v mém rodném Brooklynu, kde tlustý kluk Christopher Wallace, aka Biggie Smalls, postával ohromujíc své přátelé rýmy, projít snad tisíckrát, a stejně jsem to sotva postřehl. Ignoroval jsem tuto hudbu 26 let, protože to bylo vše, co jsem si myslel, že to bylo, a víc, než bych kdy snil, že bude, ale hlavně, protože to znázorňovalo všechno, co bych radši nechal v dáli za sebou.

A zatím co jsem to přecházel, propásl jsem nejdůležitější kulturní událost ve svém životě.

Od časů raného swingu v třicátých létech to bylo poprvé, co americká hudba zaplavila s takovou neskutečnou silou celý svět. Od doby, co Beatles pronikli do Ameriky, a Elvis vybalil své modré semišové boty, žádná hudba nevyvolala ve světě takové pozdvižení. Tahle vyzývavá kultura hudby, graffiti a tance, celkově známá jako hip-hop, jako by urvala populární hudbu z řetězu, na každém místě, do kterého pronikla. V Brazílii se mohl rap, co se týkalo popularity, srovnávat se sambou. V Číně posprejovali mladí Velkou Čínskou zeď. Ve Francii byl neoprávněně považován za nejhorší občanské nepokoje za celá desetiletí.

 


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *