Druhé album Jakosti se původně mělo jmenovat Horizonty, ale tento název stihli „ukrást“ BPM. Neúmyslně to Lil Moc vrátil trackem Černá a bílá (BPM mají v daném albu Černá s bílou) a úmyslná zmínka je v tracku Prej, který vyšel na mixtapu Lil Moc Mix (prej, Liberec hraje lepší hokej, prej, Paulie je gej). Nový název alba zní Lil Moc uvádí: Jakost a hosté ze studia Postel a je to asi nejdelší název co znám.
Po více jak dvou měsících od vydání alba nejspíš nadešel ten nejvyšší čas, abych konečně sepsal něco k nové desce Prago Union. Článek jsem se chystal napsat už delší dobou, ale až teď tak nějak cítím, že poslední dobou je nejvyšší čas (pomalu to spěchá, brzo bude pozdě).
První dojem byl, musím říct, značně rozporuplný. Deska na mě působila dost rozpolceně a tracky nasázeny jen tak nesourodě za sebou. I teď, s odstupem času, bych je řadil mírně jinak. Nakonec ale většina negativních pocitů zmizela a deska se podle mě velmi povedla. Ale zpět k prvním dojmům. Asi nejvíc mě překvapilo přepracování tracků „My to tak máme“ na „Furt to tak máme“ a změna beatu u Dezorient Expressu (a některé změny textu). Je to podle mě škoda. Původní energií nabitý track My to tak máme, měl s beatem z HDP prostě svoje kouzlo (track měl být mimochodem už na HDP, Kato ho ale nakonec vyřadil). Původní verze tak zůstala akorát v záznamu koncertu z Jaroměře.
Další věc, které si člověk okamžitě všimne, je Katovo šišlání. Když jsem slyšel první tracky v rádiu, panovalo čisté zklamání a kroucení hlavou. Popravdě jsem nevěřil vlastním uším. Nakonec to nezní tak špatně a dá se to ignorovat (těžko to ale pouštět nezasvěceným lidem, kteří se okamžitě zaměří na šišlání a tím pro ně Prago končí).
„ Můj život na kousky jsou samý katastrofy, zato už jsou ale vážně profi, pochyb není nikdy dost, sázim samý boty přesto nejdu nikdy domu bos … Svět by měl vědět, že se z něho neposeru, mám totiž jeho školu, občas to máme jako ty dva na semaforu, neschopný zářit spolu … (Prago Union – Kata Strofy)“
Textově se jedná opět o vrchol domácí scény, hrátky se slovy, v nichž si každý najde to svý ne-li sám sebe (to se mi u Kata povedlo zatím vždy) nenajdete snad nikde jinde. Možná vás zprvu zarazí recyklace některých rýmů a slov z featuringů, Terkel rapu a HDP. To ale ve finále většinou vyzní jako navazování na předchozí počiny, než na ztrátu inspirace. Přesto bych počet stejných slov / rýmů uvítal nižší.
Kato je vyznavačem „hutných“ beatů a většina z nich zní skvěle – namátkou třeba fantastický Hip Hop nebo melodická Procházka parkem. Zklamáním je pro mě Z Patra připomínající Bestiáře – ani jeden z tracků mi prostě nesedí. Co nevysvětlíš, to musíš vytmavit. Asi nemá smysl rozebírat track po tracku (je jich 22 včetně interlůd), proto zmíním jen ty, pro mě nejlepší. Kata Strofy, zábavná 1/4 (čtvrť) na prd, Procházka parkem, Nadživotní, Nekronika a Hey! Textová bouře dotažená téměř k dokonalosti.
„Tak rád bych s rozvalil pod slunečníkem s long drinkem a dloutánskym brkem bych dělal dlouhý nosy na racky z ještě delší chvíle, máme dohodu s vesmírem, že si vzájemně vstříc výdem … (Prago Union – Procházka Parkem)“
Obecně můžu vlastně říct, že si nejvíce užívám klidné závěry alb (platí obecně), proto je pro mě nejspíš vrcholem track Hey! Stejně jako Kato se musím přiznat, že mě honí podobné myšlenky. Ne že by se pral s můzou, ale spíš s tím, jak dlouho mě ještě láska k muzice tohoto stylu vlastně vydrží. Zatím si neumím představit, že by to bez hudby muselo nějak jít. Za sebe taky doufám, že Kato bude ještě nějaký ten pátek sázet ganžu a né stromy, stavět si hlavu a né domy.
„Musim se přiznat, že čím dál častejc trnu hrůzou, co kdyby skončilo tohle mí rande s můzou, vždycky jsem si myslel, že bych bez hudby nedokázal žít, dneska už ale vim, že by to hold muselo nějak jít, možná je vážně načase dostat rozum a být na tomhle světě konečně co k čemu, zasadit strom né ganžu, postavit dům a né si hlavu … (Prago Union – Hey!)“
Jako lehké negativum jsem pro mě tracky Skládácí a Apropó – na albu měl podle mě být maximálně jeden z nich. Místo druhého tak tam mohl být třeba track Zakázaný ovoce, který se na album bohužel nevešel. Vyzdvihnout pak musím i určitou vtipnost alba, ať už jde o sebeironii (poněvač jsem ztratil zuby), vtipné hlášky (myslím, že si mámu špatně pochopil, když ti řikala aby ses teple oblík), nebo i úsměvný kontext věci (třeba když Kato ve svém „věku“ rapuje „chci bejt tvoje prsty, když si o samotě a sjíždět níž a níž“).
Pokud čtete můj blog, album vás nejspíš uchvátí stejně jako mě – rýmy se vám budou často honit hlavou a těžko je dostanete pryč – a to je to krásný. Dezorient Express se nepouští jako hudební kulisa, takhle prostě nefunguje. Dezorient Express si pustíte, sednete na prdel a krom poslechu neděláte nic jiného. Bude vás prostě bavit samo o sobě.
S-Kore je pro mě poměrně nový interpret, který si ale rozhodně recenzi zaslouží. Nedávno vyšlo zatím jeho poslední album Zapomeň na všechno. Má osm tracků a jak je u S-Koreho zvykem, je ke stažení zdarma. Stopáž 40 minut je u tohoto počtu tracků poměrně slušná – v průměru má každý pět minut. S-Kore uvádí, že všechna hudba je autorská tvorba a nepoužívá samply. To je poměrně znát, protože se v tracích hodně objevují kytary a další hudební nástroje a těžko soudit, kam takovou hudbu vlastně zařadit. Co mi z počátku vadilo je S-Koreho hlas. Zní velmi urputně a působí na mě tak, že do mikrofonu silně prská. Na druhou stranu, potom co jsem si zvykl, beru tu urputnost spíše jako plus a působí to na mě skutečně a pravdivě.
Album začíná skladbou Poslední koncert. Ta se zaměřuje na hudbu samotnou, S-Koreho progres a taky samozvané kritiky, kterých je asi ve S-Koreho případě dost. Zapomeň na všechno je o drogách a S-Korem. „Krásný tablety, hnusný dojezdy, nemáš přátelé, nemáš už vůbec nic …“ . Paní doktorko je vyloženě politická věc. S-Kore jde se svými názory proti většině mladých a „chytrých“ voličů. Hned v prvních slovech se velmi dobře pustí do dvou rádoby herců, kteří točí reklamní klipy. Do dvou dementních kryplů, co nadávají na starý lidi. Takle to přesně cejtím i já. Nezapomene ani na puberťáky, který jdou z módy volit. Pro mě trefa do černého pro letošní, ze strany většiny studentů, opravdu povrchní volby.
„Musíme zůstat silní, jinak se rozpadneme, musíme držet spolu, jednotná celá země. Když se teď otočíš, zůstanou stopy krve, je to i tvoje srdce, který teď potřebujem. Budete potřeba, ještě víc než kdy předtim, spolu stavíme svět, pro naše budoucí děti .“ (S-Kore – Paní doktorko …)
Šípková Růženka je jedno z těch drsnějších skladeb, ale pro mě má určitý osobní význam. Libí se mi klidný začátek a následný „rozjezd“. Skvělý je i refrén. Příběh, co se v tracku odehrává, radši nezmiňuju. Byl jsem stejnej je opět o hudbě, tentokrát o samplování, které S-kore opravdu nemá rád. Je pravda, že už několikrát jsem se v českých interpretech zklamal. Vydávají beat za svůj a přitom je autorem úplně někdo jiný. Není jim hanba? Takže se s názorem docela ztotožňuji.
Šestým trackem v pořadí je Rezignace, která vyniká zejména kvalitním hudebním podkladem a opět refrénem. Předposlední je Charlotte Buff. Pro mě nekompromisně nejlepší záležitost z celého alba. Cítím z toho mírnou melancholii typickou pro konce alb. Text je opět drsnější záležitost o lásce, smrti, ženách. Opět musím zdůraznit – ten refrén! Posledním trackem je Další den v ráji. Silná začátek a klidná poslední minuta a půl. O lidech, kteří nevědí kam dál.
„Krásná, nemůžeš spát, tam někde je zlo a čeká. Krásná, lásko máš strach, zůstáváš sama, já zůstávám sám.“
„Někdy se ptám, jak je možným, že to není fér. Když člověk jde ven, jde v patnácti do rakve, kamarádi zdechli v autě, na půdě na provaze, nechali za sebou rodiny co končí na dně. Proč tolik mladých holek utíká k sebevraždě?“ (S-Kore – Charlotte Buff)
Recenze je hodně subjektivní věc a tato je pro mě subjektivnější než obvykle. S-Kore pro mě obdivuhodným způsobem dokáže vyjádřit, co v poslední době cítím a co si myslím (s rezervou). Je to po mě vnitřní, osobní věc. Jsou části textu, které pro mě mají silný význam a pro vás mít třeba nebudou – vyvolají mi určitou vzpomínku, myšlenku nebo osobu, na kterou text „sedí“. Urputnost je tak v tomto případě plus, protože z toho cítím prožitky a působí to na mě skutečně, prožitě – a to jsou věci, kterých si na hudbě hodně vážím.
David Steel chystá druhou desku a tak není na škodu připomenout si tu první – Bumerang. O Davidovi jsem prvně slyšel ještě jako o hypemanovi Jaye Diesela na křtu Dieselovy desky ve Skořenicích (kde jsem se mimochodem v první půli patřičně nudil). Tento styl mi nikdy moc neseděl a dodnes nesedí. Hustý hadry a hraní si na „bůhvíco“. Po shlédnutí klipu Jeden Team jsem nad tohle partou zlomil finálně hůl. Půjčený káry a hraní si na boháče, ach jo. Trochu jsem se ale netrefil.
Abych to uvedl na pravou míru. Rozdíl vůči spoustě ostatních rapperů je u Davida Steela v tom, že David rapuje „pravdu“, protože „káry a prachy má“. To z něj samozřejmě nedělá dobrého rappera, ani nedělá ze špatných textů dobré, ale stojí to za hlubší poslech. Po smetení předsudku, že se jedná jen o dalšího interpreta s plnou hubou a prázdnou kapsou jsem našel i další rozdíl. V textech některých interpretů často zní ve smyslu „Já mám prachy, ty nemáš nic …“, ale na albu Bumerang jsou texty laděny do smyslu „Já mám prachy, ty můžeš mít taky.“ To dává albu poměrně nový rozměr a definitivně shazuje předsudky ohledně pózerství (ačkoli trochu ho tam podle mě je).
Na albu najdete celkem 14 tracků a intro , což dá dohromady téměř hodinu muziky. Potěší i to, že album je zdarma ke stažení, či ke koupi za cenu poštovného. Ale teď už k samotnému obsahu. Prvním trackem (intro nepočítám) je Kryju si záda, který je o úspěchu, závisti a „pravdě“. Textově i hudebně na velmi dobré úrovni. Podobně je na tom Můžeš být, kým chceš s H16. Text se snaží inspirovat a každý může být kým chce, když se nevzdá. Opět perfektní počin.
„Negativní energii šíříš do všech stran, vrací se ti z druhý strany přesně jako bumerang. Podívej se do zrcadla, do očí si přestaň lhát, cizí úspěch přestaň jako svou prohru brát, přej a budeš vidět že i tobě začne osud přát, že najdeš v sobě klid a zastavíš svůj pád …“ (David Steel – Bumerang).
Třetí track je již zmíněný Jeden Team, který se mi po smetení předsudků docela líbí a má velmi slušný beat. Popravdě ani klip mi už nepřijde tak strašný. Na Ráže Magnum Steel (ty názvy) byl natočen i klip v mafiánském stylu a track se týká samotného Steela a jeho života, nejspíše trochu přehnaně. Máš problém? již z názvu říká o čem je. Hodně zajímavý text, který nutí k zamyšlení, zvlášť u těch našich českých charakterů.
„Máš problém? Je jenom v tvojí hlavě … Mluví z tebe slepá závist tak si konečně přiznej fakt, že chyby druhejch nemáš rád, svoje se snažíš omlouvat … Celej problém leží totiž jenom ve tvý nechopnosti, lenosti a pohodlnosti makat na svý budoucnosti … (David Steel – Máš problém?)“
Pikové bratrství nezní až na refrén špatně. Tom Malár a jeho zpěv mi prostě vůbec nesedí. Business je jak už název napovídá o obchodu, samozřejmě o Steelově. „Pamatuju doby kdy jsem vařil z čistý vody, neměl nic krom starý Škody“. Výborná záležitost, pro mě jedna z nejlepších. Následuje Bumerang s Ideou, což je pro mě vrchol alba. Hlas Steela a Idei mi prostě k sobě neskutečně sedí. Svým beatem to skvěle doplňuje DTonate, jehož tvorba mě zaujala snad vždy.
Abych recenzi zbytečně neprodlužoval, tak za zmínku určitě stojí minimálně tracky Princezna, ten je o ženách co jdou jen po penězích (trochu jak Rytmusovo Zlatokopky). Stejně jako hlas Idei mi ke Steelovy jde Headdy v tracku Dalo mi sílu. Originál na Headyho albu Ante Portas mě nezaujal, ale remix s beatem od Mad Skilla nemá chybu. Konec alba je klidnější a hostuje na něm Ego. Trochu osobní výpověď o tom že Steel se nesrovná se svým svědomím. Zajímavé a dobré. Jedinou negativní věcí na celém albu tak pro mě zůstává již zmíněný zpěv Toma Malára.
Určitě víte, že u hip hopu se zaměřuju především na texty. Bumerang mě tím pádem velmi překvapil. Povrchně vyznívá jako další album o tom jak má někdo peníze, ale to není tak úplně pravda. Bumerang je o Davidu Steelovi a celé to na mě působí velmi „real“, což mi zas tak často nestává. Na rovinu přiznávám, že pokud by David neměl peníze, album by mě nezaujalo. Většina textů by totiž byla jen plácáním prázdné slámy – těžko lze totiž věřit tracku o úspěchu od neúspěšného člověka. Takto je ale vidět, že David ví své a má zkušenosti, kterých je plné album. Věřte mi, tohle album vám něco dá.
Chtěl jsem to udělat už v lednu, chtěl jsem to udělat už v únoru, březnu a dělám to až koncem dubna. Recenzi na BPM nosím v hlavě už poměrně dlouho, ale na jednu stranu, je možné takové album kvalitně popsat po pár posleších? Má smysl psát recenzi horkou jehlou? Ne a Ne. Horizonty jsem prvně slyšel okamžitě po vydání a první dojem z alba byl prostě vynikající. Básnici se rozhodně pohnuli z místa, Horizonty jsou hodně jiné než Slova, přesto se podle mě jedná o pohyb dobrým směrem.
Horizonty otvírá opravdu perfektní, velmi muzikální, pohodovka Chill, za kterou následují podobně pohodové Horizonty, též velmi povedené. Třetí v pořadí je Doba je jenom jedna, kde BPM asi nejednoho posluchače překvapily featem s Katem. Tady se trochu zastavím. Ačkoli track patří k tomu nejlepšímu, co album nabízí, nemohu se zbavit pocitu (ten jsem dostal hned u prvního poslechu), že jsem některý části už slyšel. Slovo „konkubína“ je snad v několika tracích (vezmu-li v potaz i starší album a obrat „studený světlo, vlhkej byt“ už jsem taky někde rozhodně slyšel. Pak nastupuje Kato. Nevím přesně, jak dlouho na textu Kato pracoval, ale jakési podivné nenavazující hluché místo na mě působí před slovy „my lidi jsme jak nádoby“, trochu mi tam chybí ten přechod. Nebo se v tom až moc vrtám?
Hlídky noci mi moc nesedí beatově (především na začátku a v refrénu), Kavárenský anonym má svoje kouzlo a opět patří k tomu lepšímu, co Horizonty nabízí. Asi nejslabším článkem je Cesta Florencie-Řím, která se až překvapivě brzo ohraje, podobně jako Vlci a Lvi. Neskutečně svěže pak působí Trhák, který album příjemně probudí. Příběhy z předměstí bodují textově a myšlenkama („mít velký dům a přitom si v něm život odpykat“) a nutí k přemýšlení. Heroica nese klasický Witchův beat a rytmus a patří k tomu hudebně lepšímu. Elegie opět nutí k zamýšlení a vyžadují poměrně soustředěnost na text (ostatně tím jsou BPM výjimeční).
„Máte rychlý kola, letíte proto krajinou, né to snad né, máte tolik možností chodíte za jinou, né to nejsme my, máte hodně svobody hledáte klíče od cely, né to snad né, máte povolení, lovíte anděly, né to nejsme my“ (BPM – Elegie)
BPM se od prvního alba rozhodně pohnuly, jsou značně víc hudební, přesto si ale udržely kvalitní texty a vlastní hlavu, což je dobře. K albu jsem měl sice pár negativních poznámek, přesto se dle mého soudu jedná o velmi kvalitní počin. Pochválit musím booklet, na kterém se opravdu nešetřilo, pokárat mírně kvalitu trika a zcela odmítnout název Horizonty, který měl patřit Jakosti. Kdo dřív přijde … Album se každopádně velmi vydařilo a jen doufám, že kluci se udrží nohama na zemi.
Z posledně publikované recenze jste mohli jednoznačně usoudit, že DeZrechti mě začali neskutečně bavit. Nedalo mi to a musel jsem se vrátit zpět do roku 2003, k albu Locus Perennis. S pocitem, že mi něco šeredně uteklo, jsem si album pustil a tentokrát mu dal trochu víc prostoru. Pokus o „průnik“ se podařil.
A narovinu můžu říct, že se moje podezření potvrdilo. Locus Perennis mi šeredně utekl, stydím se. Když jsem album slyšel prvně, všechny tracky se zdály stejné. Ale postupem času si říkám, že se mi to stává snad u většiny alb z poslední doby. Proto taky neuznávám recenze alba po týdnu poslechu. Aspoň pro mě je tahle hudba umění a umění nejde pochopit za týden.
„Děkujem bohu, děkujem světe, děkujem andělům, že můžem letět, děkujem slunci, děkujem hvězdám, děkujem zemi moři Dezrechts se nevzdá“ (Dezrechts – Historie)
Ale zpět k Dezrechtům. Sedm let staré album dneska patří už k Oldschoolu a to především beatově. Na albu objevíte úplně jiné tóny, které už nejsou dnes aktuální. Jsou ale laděny vyloženě „do pohody“. Co vím, tak na některých se podílel Skupla z Prago Union. Mimoto, album DeZrechti nahráli kdesi v lesích na chatě (podle mě dostupných informací), kam se tou svého času přesunula Katova Strojovna Gravitačního Pohonu.
„Co je to za posun, kolik je hodin, jedna ráno, jedna devět sedm osm, je pondělí a podzim, můžete mi doporučit nějakej dobrej pokoj prosim, kde se prodávaj jízdenky, chtěl jsem jet s váma, je tohlencto ten stroj nebezpečí a práva? Jo je to támhle a vstup je dobrovolnej ….“ (De Zrechts – Kořeny) .
Poznámka k textu: Začátek tracku kořeny patří určitě k tomu nejlepšímu na albu, konec Jelínkovy sloky „a jen tak pro pořádek, poznámky jsou dobrý, neumíme psát jo tak to jsme nesvobodný …“ ve mě nevím proč probouzí něco neuveřitelnýho. K poslechu na Youtube.
O kvalitě alba mě nejprve přesvědčil track „A Tak“ objevený s klipem na Youtube („Hej Johne Lenone, máš to už za sebou“). A pak už jsem se vezl na vlně rytmu od počátku do konce. K vrcholům alba patří i Kořeny, Vítězilka, Historie a další. Vyloženou slabinu pro mě album ani nemá, neobjevuje se track kterej bych zhnuseně přeskakoval, což je samozřejmě dobře. Na Locus Perennis je ale znát mnohem víc, než na novince „Kostky jsou vrženy“, kdo je v kapele hlavní MC. Only TNT O ani Many nerapujou špatně, ale Jelínek je jednoznačně převyšuje. Textově mě prostě neskutečně baví.
Tuhle stranu českýho hip hopu mám prostě rád. Příjemná změna textově i beatově od dnešní doby. Hodnocení zavedu pro starý alba jen slovní a na Locus Perennis patří razítko „Klasika“. Jinak, termín LOCUS PERENNIS znamená v překladu „Věčné místo“ a najdete ho nedaleko silnice z Lišova do Českých Budějovic. A poslední poznámka, dnes při cestě autem, když Locus Perennis „jel“ druhý kolo povídám přítelkyni jak se jí album libí. Můžete hádat, co mi odpověděla. Ano, všecky tracky jí splývaly. Doporučuju tedy De Zrechty k dlouhodobému poslechu s trochou trpělivosti. Vyplatí se to.
Alea iacta est neboli kostky jsou vrženy, řekl Caesar před překročením řeky Rubikon, čímž začala válka, která znamenala konec republiky. A řekli si taky jednou Dezrechts a po šesti letech se do našich uší dostává druhá studiovka nesoucí název Kostky jsou vrženy. K Dezrechtům mě vedla poměrně dlouhá cesta. Asi jako mnoho z vás jsem ujížděl na 4ampérovým knedlíku, tehdy ještě od Dizzastar. Jelínek stvořil jeden z nejlepších tracků, co jsem dodnes slyšel … a že jsem toho už slyšel. Po pár letech se ke mně dostala první deska od Dezrechtů a ta mě jednoduše nezaujala. Tracky mi splývaly a nebavilo mě to. To se mi ale stává u nových věcí poměrně často a chyba byla, že Dezrechtům jsem dal druhou šanci až po 6 letech.
Když jsem se dočetl, že Dezrechti vydávají druhé album, paradoxně jsem se těšil, že to bude prostě pecka. Paradox je to v tom, že Dezrechty jsem ani moc neposlouchal a ještě před deskou vydané EP dopadlo z mého pohledu stejně jako Locus Perenis. Asi dám moc na první dojem z alba a to je občas chyba. Často potřebuju alespoň jeden track, který mě zaujme na první poslech a udrží mě u alba dost dlouho dobu, abych do něj pronikl. Ale teď už k samotnému albu.
Album dohromady obsahuje 16 tracků, žádný zbytečný intra a outra, jen čistý tracky. Až na DJ Fatte se na albu neobjeví žádný host (samozřejmě spolupracovalo mnoho lidí). V tracích se tak objeví pouze Pablo Diablo aka Jelínek, Only T.N.T Ó a Many aka Tasuhunquo sappa. Album otvírá stejnojmenný track Kostky jsou vrženy, který jasně určuje směr alba.
„Po šesti letech, Dezrechts jsou zpátky ve hře, že dlouho nic nebylo, nikdo se s váma nepře, a přece stalo se, hlásíme se o svůj scény díl, jižní strana Lišov s náma dlouhý ulice týl, roky dřiny,melodie beaty, slova rýmy,pořád mezi svými …“ (Dezrechts, Kostky jsou vrženy)
Dalším v pořadí je Fáze 08, kde už Jelínek projevuje svou neskutečnou fantazii při psaní textů. Dezrechti jedou dál trackem, stejně jako na EP, Bez ohledu (na čas a dobu), ke kterému byl natočen i klip. Hluboko na vrcholu! Díl scény nás pohodově přenese až na beatově vytříbenému tracku Iluze všednosti s povedeným refrénem. Co dodat, po prvních tracích budete jednoduše nadšeni. Album pokračuje dál stejně výborným tempem, pro zkrácení článku se ale zastavím jen u nejzajímavějších tracků.
„Víte co pojďme polejem, našim dětem zem asfaltem, dvacet procent jedu víc nebude, co zbejvá říct? Každá díra se zvětšuje, jako řev továren co buduje, atomovej sen, podělat zbejvá už málo, hej rozumu kde jsi … ?“ (Dezrechts, Zoom phramakoon)
Určitě se pozastavíte nad skladbou Hranice myšlenek, která se týká … možná bude lepší, když si skladbu poslechnete sami. Dezrechtům jako inspirace pravděpodobně posloužily Soukromě pasti – Tatínkova holčička. Každopádně track textově i projevem špička. Stejně tak track v pořadí desátý, Příběh F.P. (Františka Procházky) Inspirováno největší loupeží peněz v hotovosti u nás. A podáno? Opět perfektně a s nadhledem. „Procházka se vyšvih za pouhou důvěru …“
Manyfest podle mě ukazuje, že lídrem kapely je sice Jelínek (Pablo Diablo, jak chcete) ale Many v žádným případě nezaostává. Čtrnátka T.R.B.E. se nese v rytmu pohody a 15. track, Pytel 007 vás přinejmenším překvapí. Pro mě vtipný osvěžení končícího alba. Album, alespoň pro mě, vrcholí až na závěr trackem B.O.R. (Banda organizovanýho rýmu) pro který dělal beat DJ Fatte. Beat se vskutku povedl a Dezrechtům prostě sedl. Pro mě vrchol a na vrcholu je potřeba skončit.
„Nikdo se mě na to nikdy neptal, jsme na místě tak nechtěj abych přestal, hoď s sebou, sebou hoď a pojď sem, ještě furt vim kdo jsi ty kdo já jsem, hej pane, tak znovu, od rána na přelomu, od spoda dodám do horní části tabák …“ (Dezrechts, B.O.R.)
Ačkoli jsem vyzdvihl víceméně jen výkony MC Jelínka, nedá se říct, že by Many nebo Only T.N.T O nějak zaostávaly. Právě naopak. Dezrechtům to totiž podle mě šlape líp, než komukoli jinýmu na naší scéně. Když to na závěr shrnu, v podstatě ani při hlubším zamyšlení mě nenapadá, co vytknout. Texty jsou na špičkový úrovni ať je za majkem kdokoli z Dezrechtů. Album ve mě zanechává jen jednu otázku „Kde sakra bere Jelínek inspiraci pro takový texty?“
Dezrechti ode mě dostávají za svoje nekompromisní album 9 bodů z 10 možných.
Kdo neslyšel, nepochopí.
Recenzi Eminemova nového alba jsem odkládal až do doby, kdy mi konečně z Ameriky dorazí originál. Ten mě vyšel na cenu lehce přes tři sta korun, což je, po připočtení poštovného z usa, víc než slušná cena. Ano, i u nás je k mání toho CD za cenu kolem tříset, ale bohužel se jedná o regionální verzi (speciálně vydaná verze, kde se ušetří, na čem se dá, tj. především na bookletu a vzhledem k tomu, že bookletu si na albech cením asi nejvíc …). I „plná“ verze je u nás k mání (v kamenném obchodu jsem nenašel) takže po připočtení poštovného při objednání i internetu vychází cena na luxusních pětset korun, což máme dvě stovky navíc. Nemám rád ty naše „světový ceny.“
Album bylo poctivě zabaleno v průhledné folii malou, ale pěknou nálepkou. Potisk CD je ve styl „drugs and pils“ a booklet obsahuje všechny texty z nového alba. Provedení celkem dobré, jsem spokojen. CD putuje na první pozici do stojanu, aby bylo pěkně vidět (kde ho na podzim nahradí Relapse 2). Nálepku jsem se snažil zprvu odlepit (je fakt pěkná), nakonec jsem ji ale jen vystřihl z fólie a strčil před booklet. Zbytek fólie jsem vyhodil 
.
Když jsem si Relapse pustil poprvé, měl jsem z něj značně rozporuplné pocity. Všechny tracky mi jaksi splývaly a zdály se mi všechny téměř stejné. Eminem vydal nový album a to mě nechalo chladným. Sakra, to se mu to tak nepovedlo? Albu jsem zkusil dát druhou šanci a opět trochu do Eminemovi muziky proniknout. A vyplatilo se, do alba jsem pronikl a začal ho vnímat tak, jak se mi to na poprvé nepovedlo. Po pár dalších posleších jsem se už nemohl ubránit pocitu, že tohle je prostě kvalitní hudba.
Album obsahuje celkem 20 tracků, z toho nějaké ty skity (těch je míň než obvykle). Samotné album začíná (skity nepočítaje) známým trackem 3.A.M. Ten mě popravdě příliš neoslovil, Eminemův hlas se mi zdá až nebezpečně vysoko a to prostě není pro mě. My mom a Insane už se mi líbily více a se zvyšujícím se číslem u tracku album nabírá na síle. Přes beatově zajímavé Bagpipes from Bagdad a proflaknuté We Made You se album dostává až k vrcholu, na 12. track Stay wide awake, s naprosto fantastickým refrénem.
„A world so cold, A world where only some will go, But not return when will they learn, Where do they go god only knows, Stay Wide Awake“ (Eminem – Stay Wide Awake)
Vrchol se přes tracky Must be the Ganja a Déja vu drží až po číslo 17, kde přichází asi nejlepší track z celého alba, Beautiful. Především textově naprostá dokonalost. Pak už v albu přichází jen známá záležitost Crack a bottle a vše zakončuje skvěle podaný track Underground. Když si teď procházím čerstvě napsané řádky, zjišťuju, že Relapse mě už prostě chladným nenechává.
Co se týče textové stránky alba, tak to zatím nemohu stoprocentně hodnotit. Všehovšudy jsem si podrobně prošel texty jen dvou tracků (Beautiful a Déja vu) a ty byly rozhodně vynikající. Ostatní jsou na tom podobně, ale neprocházel jsem vše dopodrobna, takže slabší místo být může (pro mě celý track 3.A.M. …). Jinak se texty často týkají drog a podobně („My mom loved valium and lots of drugs“). Má to co dočinění s tím co Em celý ty roky dělal (deprese, prášky, „lot of masturbation“ atd.).
„Don’t let them say you ain’t beautiful , they can all get fucked just stay true to you , don’t let them say you ain’t beautiful, they can all get fucked just stay true to you“ (Eminem – Beautiful)
Pokud bych měl album celkově zhodnotit, dostává ode mě krásných 90%. Prostě totální spokojenost, myslím, že o tom hovoří i má statistika na last.fm. Eminem je zpět a to v plné síle a Relapse je pecka, která by vašim uším rozhodně neměla uniknout.
Udělal jsem si chvíli času (no dobře, šel jsem na hodinu, která byla v jiný budově – 2 km vzdálené, takže čas se vlastně našel sám) a po chvilkovém otálení jsem se rozhodl zmínit napsat recenzi na jedno, pro spoustu lidí neznámé album: Rigor Mortiz. K napsání tohoto článku mě inspirovala e-mailová diskuze s jedním člověkem týkající se právě této desky. Album jsem se rozhodl opět poslechnout a i po těch mnoha a mnoha letech a mnoha a mnoha posleších je to prostě pecka. Původní album vyšlo v roce 97 opětovně pak v reedici „Rigor Mortiz – Až na věky“ vyšlo ještě v roce 2004. Toto album není jen tak o něčem, kdo víc co Rigor Mortiz v překladu znamená, už tuší, že se nebude jednat o tuctovku. A kdo jiný může stát za takovýmto albem než Deph aka Kato?
„Vy víte že nevíte co já vím a i když si to myslíte, já vám to nepovim, Rigor Mortiz, ňákej odpor chyba, jak můžou mi brát vodu když jsem topicí se ryba, lezu na břeh abych v moři žití nezdech …“ (Rigor Mortiz)
Rigor Mortiz je o smrti, umírání, bolesti, sebevraždě … Symbol konce života je na albu zmíněn opravdu mnohokrát a deska obsahuje ve svých 18. tracích i zajímavý příběh. Recenze na toto alba je setsakra složitá záležitost, je hrozně těžký popsat album jako takové, přirovnat k něčemu či jen tak jednoslovně ohodnotit. Pokud ho budete opravdu pozorně poslouchat, často vás odmění nabitím jakéhosi hlubšího dojmu z jeho poslechu, třeba když vám dojde, o co v textu vlastně jde . Uvědomíte si věci o životě ale i smrti, v případně že máte zrovna depku, album je právě pro vás. Sakra, začínám se do článku zamotávat, hold popsat toto album není zrovna snadné …
„V noci lezu z krypty a otvírám hroby dneska je tu jeden novej jeho máma brala drogy a hobby jeho táty bylo pít piva jak vody, jenom se blížily ty krvavý hody, synáček nikdy neznal coby byl dítě ulice, rodiče na něj srali, chtěl jenom pomstít se …“ (Hřbitovní Kvítí)
Rigor Mortiz podle mě není na každodenní poslech a už vůbec nepatří na koncertní pódia. Je to pro chvíle s žiletkou u ruky, pistolí u hlavy … Prostě Rigor Mortiz je zvláštní smrtící projekt, který nepochopíte, dokud neuslyšíte. Nesnažte se však tracky pochopit na první pokus, vychutnávejte, vnímejte, žijte. Když se ke mě Rigor Mortiz prvně dostal, po pár tracích jsem ho odložil. Asi po měsíci jsem se k němu vrátil a kvality alba vlastně doceňuji až teď. Proto neházejte album hned do žita, když vám zrovna jeho texty nesednou, je to o náladě, dojmu, momentálním pocitu. Až najdete pravou depresivní chvíli, nasaďte sluchátka a vnímejte smysl tohoto alba. Budete se divit.
„Když umřu, chci sakra do pekla jít, jsem jenom kus hovna neni težký to říct, hlavo já na to seru čekat až něco selže, každej den slyšim smrt klepat na moje dveře, už mě nebavěj všechny ty dobrý duše co chtěj jit do nebe smrt netuše, ale já vim že chcípnu peklo je moje mekka, já chci vraždit a hřešit a nechci klobouk smekat, tenhle svět neni pro mě jsem zoufalej v mí hlavě … „(Outro – Odpočívej v pokoji)
Názory na to proč Deph natočil zrovna takto zaměřené album se různí. Na obalu je mimo jiné náhrobní kámen s roky 1979-1997, tj. Dephovo narození až rok vydání alba. Dále se tam pak ještě nachází „Věnováno Tereze P.“ a taky „Natálce 1997-1997.“ O tomhle se spekulovalo už docela dost, proto se do toho radši nepouštím. Jinak kresba by měla být od Borise P.
PS: Tak schválně, kdo z vás ví, co znamená Rigor Mortiz? Nedávno to bylo i v AZ kvízu.
Tak po delší době se opět podívám na nějaké to hudební album. V poslední době jsem spíše zažíval období sucha, po zklamání od Headdyho jsem už jen málo věřil, že mě něco zaujme. Spíš jsem se už tak nějak viděl, že s přibývajícím věkem mě hip-hop přestává bavit. Ale omyl, Orion a James Cole mě se svým albem Orikoule přesvědčili o tom, že přeci jen hop-hop je můj styl a povětšinou mě baví. Album Orikoule vyšlo vloni začátkem prosince a ohlasy na internetu na něj byli více než dobré. Byl by pro mě hřích tohle album nezkusit.
Orikoule nabízí celkem 14 tracků + jeden remix. Krom Oriona (PSH) a Jamese Cola (Supercrooo) se na albu objeví i Hugo Toxxx, Wladimir 518, Čistychov, DJ Wich a další. Samotná jména už slibují slušné album, ale i tak to jde vždy zkazit. Orion a James Cole však předvedli, že umí a že Orikoule za poslech stojí. Pro mě po dlouhé době (konečně) další zábavné album, kde se najdou tracky, které nestačí slyšet jen jednou. Texty sice někdy pokulhávají, někdy jsou však zase vyloženě nadprůměr. Často se týkají sexu a podobně, ale na rozdíl od Headdyho jsou trefné a dobře podané. Sprostý text mi nevadí v případě, že nestaví jen na tom, že je sprostý. Pokud tomu je naopak, je to o ničem. Na Orikouli je sice text většinou sprostý, ale tracky nestojí jen na tom a vše je tedy tak nějak v souladu.
„Je to švíhák lázeňský, není na chlapy je na ženský, ve vzduchu je cítit nevěra, všichni vědí, že se to nemá a nedělá“ (Švihák lázeňský)
K albu jsem přistupoval trochu s odstupem, ani jsem nepočítal s tím, že by mě mohlo zaujmout. Orionovo PSH jsem sice chvíli poslouchal, ale nikdy mě moc nebralo. Z jeho tvorby mě zaujalo asi nejvíc album Teritorium 2, kde například track Zápas je hodně luxusní. Mimoto, track Zápas je feat. právě s Jamesem Colem. Jinak Jamesovo Supecrooo jsem taky nikdy moc neposlouchal, až na pár tracků mi to nic neříkalo (Superstar, Kariéra, Benchpress). S Orionem to ale Jamesovi vyloženě funguje a Orikoule je toho zatraceně dobrým důkazem. Kdo neslyšel, nepochopí.
„Lítaj tu humři do huby, ryby sami ze sebe dělaj filé, samí krásní lidé, ve správnou chvíli držej huby, politici jezděj MHD, z mostů nikdo neskáče, všichni milují svou ženu a někdo má i dvě“ (Země vzdálená)
Samozřejmě jsou i tracky co mě moc nebaví, ale těch je jen pár, většina je pro mě neprůměrná a pecky jako Švihák lázeňský, Země vzdálená, Lůzr a Afterparty jsou prostě něco, co jsem hledal a dlouho nemohl na české scéně najít. A konečně našel. Orikoule je prostě dobrý album, který rozhodě za poslech stojí. I když jsem k němu přistupoval s odporem, můžete třikrát hádat, co mi hraje za zády při psaní této recenze. Ještě poslední poznámka: byl jsem mile překvapen, že na albu už neslyším věty typu „my jsme nejlepší“ ale spíš opak „seš lůzr jak my“, což je pro mě na CZ scéně novinka.