První část rozhovoru končí, když Eminem poprvé upadá do bezvědomí, předávkuje se a končí v nemocnici. Za překlad opět patří dík Leie. Celý rozhovor v angličtině poskytnu na požádání v komentáři.

Eminem: Probudil jsem se v nemocnici. Doktor mi řekl, že ty záhadné modré pilulky byl metadon, který používají závisláci na heroinu, když se z toho snaží dostat. Kdybych tenkrát věděl, že to je metadon, asi bych to nevzal. Ale s tím v jakém jsem byl stavu, to nemůžu říct stoprocentně jistě.

Nebyl jsem v depresi jenom kvůli Proofovi, ale v podstatě taky z veškeré své hudby. Bral jsem jenom prášky na uklidnění, sedativa. A moje depresivní nálada se přenesla i do hudby. A naopak, z depresivní hudby jsem chytal deprese. Můj mozek uvažoval neuvěřitelně pomalu. Můj rap, tempo, všechno to bylo pomalé. Ve všech písních, co jsem udělal, bylo něco typu „Jsem ubohý, můj život je úplně na hovno, všechno je špatně…“

Předávkoval jsem se, a strávil týden v nemocnici na detoxu. Doktor mi řekl, že to množství metadonu, které jsem vzal, bylo přibližně stejné jako čtyři sáčky heroinu. I když mi řekli, že jsem málem umřel, pořád mi to nedocházelo. V podstatě jsem byl dva dny v kómatu. Jediné, co si vybavuju je, že jsem mírumilovně spal, a pak se probudil v nemocnici jako „Co se to kurva děje? Proč mám v sobě zapíchaný hadičky a všechny ty další sračky?“

Když vám řeknou, že jste málem umřel, tak v mozku závisláka – nebo aspoň tohohle určitého závisláka proběhne „No, neumřel jsem, jsem v pořádku. UF! Měl jsem štěstí. Bože, děkuju ti. Prosím, dostaň mě z toho, a já už se drog nikdy ani nedotknu …“ No, jenže …

Oficiálně prohlásili, že jsem měl zápal plic. Sranda je, že já ten zápal plic vážně měl; vzal jsem tolik prášků, že jsem si tím úplně odrovnal imunitní systém. Řekli mi, že kdybych se do nemocnice dostal o dvě hodiny později, byl bych mrtvý, protože jsem si totálně dojebal ledviny a játra. Moje ledviny skoro vůbec nefungovaly. Byli už připravení, že mě dají na dialýzu.

Takže jsem přes Vánoce v nemocnici, a moje holčičky na mě čekají, aby mohly otevřít dárky. Čekají, až se táta vrátí domů. Nechtěl jsem je vystrašit ještě víc, než už se mi to povedlo, a samozřejmě jsem se ohledně toho všeho cítil příšerně. Odvykával jsem si týden, což nebylo dost. Doma jsem byl jeden den. Ten další jsem měl abstinenční záchvat.

Nikdy předtím jsem záchvat neměl. Bylo to jako bych vyletěl z vlastního těla nebo něco. Prostě jsem seděl, jedl kuře, a najednou se cítil slabý, skoro tak že jsem myslel, že to kuře neuzvednu. A další, co vím je, že ležím na podlaze a jede pro mě sanitka. Takže jsem se vrátil zpátky do nemocnice, protože řekli, že jsem se z těch drog ještě nedostal. Ale tahle nemocnice už nebyla ohledně mých záležitostí tak důvěrná. Tehdy začaly unikat informace o možném předávkování.

Ten den co jsem byl doma, jsem si doničil koleno. Měl jsem s ním problémy už léta, ale nikdy s tím nic nedělal. Teď jsem si přetrhl meniskus, a když jsem se vzbudil, měl jsem koleno úplně vykloubené. Takže dva dny po tom, co jsem se vrátil do nemocnice, jsem byl na operaci kolene – a samozřejmě mi odmítli dát jakékoliv prášky na bolest. Když jsem se vrátil domů, byla ta noha v pohodě, protože mi do toho píchli něco na umrtvení. Ale když to začalo vyprchávat, začal jsem prohledávat dům, jestli tam není zapomenutá krabice Vicodinu. No, uběhne pár dní, a já nemůžu nic najít. Jenže jde o to, že jsem byl zasraný závislák na drogách. Takže se nevzdám. Prolezu celý dům, až konečně najdu něco dole ve sklepě, v malé lékárničce je sedm a půl Vicodinu – těch extra silných – a nějaké Valium.

Říkám si „Tak fajn, dokážu to udržet na uzdě. Prostě si to vezmu, jenom abych neměl bolesti, a abych mohl spát.“ Nespal jsem už tři zasrané týdny. Musel jsem začít trénovat tělo, aby si na spánek zase zvyklo.

Byl jsem čistý asi tak měsíc, když jsem došel k tomu, že to zvládnu. Řekl jsem si „Jenom si sem tam vezmu kousek. Takže až mi to Valium dojde, nebudu ho potřebovat. Prostě si na to sám odvyknu.“ No, tak přesně takhle to nefunguje.

Během měsíce, co jsem ty prášky zase bral, jsem se doslova zřítil tam, kde jsem byl před Vánocema. Došel jsem k tomu, že „Tentokrát nebudu brát žádný metadon, takže se nepředávkuju.“ Přesně takhle tenkrát vypadala veškerá moje logika.

Množství prášků, které jsem začal brát, bylo mnohem větší, než když jsem šel do léčebny poprvé. Hromadilo se to tak rychle, až mě to děsilo. Připadalo mi, že to všichni kolem vědí, že to všichni mí přátelé vědí, že i moje děti mají pocit, že se se mnou něco děje. A začal jsem se cítit provinile. Začal jsem se stydět, že jsem dovolil, aby se to stalo znovu. Jako bych se snad mohl vrátit zpátky do nemocnice. Co bych jim řekl tentokrát? Styděl jsem se. Připadal jsem si trapně. A bylo mi ze mě zle.

Věděl jsem, že to musím někomu říct, pořád jsem si říkal „Tak jo, teď půjdu za lidma, co jsou mi nejbližší, a všechno jim vyklopím.“ A potom „Jenom se ještě jednou zajdu pořádně prospat a hned potom jim to řeknu.“ Takhle jsem kolem toho tancoval dva dny.

Konečně, jsem přišel za pár lidma a řekl „Hele, nechci abys mě teď soudil, mám problém.“ Nakonec jsem zavolal tomu samému doktorovi, u kterého jsem byl poprvé, když jsem se předávkoval. Na dalších osm dní mě poslali zpátky do nemocnice. Dostal jsem to ze sebe, a od 20. Dubna minulého roku jsem čistý.

Musel jsem sám dojít k tomu, že už to nezvládám. Říkal jsem si „Je mi 35. Když s tím neskončím teď, potáhne se to se mnou takhle celý život.“ V tuhle chvíli jsem si konečně řekl, „Jsem zasraný závislák.“

Závislost není o vůli. Nestačí si říct „Tak, teď už to prostě nebudu brát.“ Ta sračka je nemoc. S pomocí mého doktora, terapeuta a sponzora, jsem se z toho dostal.

Teď dělám všechno pro to, abych zůstal čistý – chodím na schůzky, dodržuju zásady. Je těžké přiznat si, že jste závislí. A myslím, že hlavně v komunitě hip hopu, se na vás dívají, jako že jste slaboch, když máte problém s drogama. Ale myslím, že v tuto chvíli, díky vztahu, který mám se svými fanoušky, to snad dokážou pochopit a přijmout.

Bylo to dlouhé, ale poučné. Hlavně pro Marshalla, tedy doufám. Uvidíme, co nám naservíruje v pokračování Relapse, myslím, že téma prášků už je vyčerpáno. Co myslíte vy?